BLOG

Obléknu si modré šaty... Dojdu až k Vltavě. V patách mi bude jen můj modrý stín. Modrá voda řeky nás obejme... 

Náhle nemusím nic, a mohu i všechno. 

Chvíli mi trvá, než se najdu :-)

S ostychem se otevírám a čtu ve svých stínech, jako slepec ohmatávám všechny své barvy. Není to lehké čtení...

Máte to těžký? Kupte si batoh! 

Setmělo se a ve městě rozsvítili lampy. Lze se zbavit tísně? Nevím.

Věrně mě doprovází a drží za ruku...pevně, přepevně...

„Óm mani padmé húm, óm mani padmé húm…“

Je vzácné mít svůj čas v dlaních. A je důležité naučit se ukousnout si z něho notný díl i pro sebe.

V životě přicházejí chvíle, které nás sevřou. Do našeho života přiletí kámen. Zčeří a rozkolísá naše dny. Vezme nám jistotu, z níž jsme doposud dláždili všechna svá rána. Kolem napadá ticho, jemuž nerozumíme.

Život nás nechrání před nejrůznějšími křižovatkami. Někdy si můžeme dovolit chvíli postát a zamyslet se, jindy rozcestím proběhneme bez rozmýšlení, co nejrychleji.

Ano, i já vnímám nepokojná těla stromů, v nichž je najednou tak patrný nový život, pulzace jara, která mnou lomcuje a nenechává mě dohnít v donedávném zimním obluzení, v němž se tak konejšivě pozapomínalo… Ač se nám den prodlužuje, přesto mi právě nyní horečně protéká mezi prsty a já ho sotva zahlédám…

Když se dívám na zvon Augustin z Bílé věže v Hradci Králové, jeho srdce spoutané lany ke mně promlouvá podobně jako životy všech, kteří nesměli a nemohli… a přece byl jejich život víc, než výmluvným Znamením.