UKÁZKY Z KNIHY

(……) 

Domove, domove milovaný! Kdybych v široširém světě bloudila, nešťastná a osamocená byla, vzpomínka na město milované paprsek světla do srdce mého by přivedla…
Ach ano, láska k městu, ve kterém žiji víc než padesát let, ve mně rodí slova a vyjádření, jež lépe předkům mým by náležela. Hradec Králové – vznešené sídlo českých královen, jež se nad soutokem Labe s Orlicí hrdě vzpíná k nebi! Nezaměnitelný genius loci metropolitní krásky, osídlené již v prehistorických dobách, nesetřel ani v průběhu tisíciletí stopy, jež prošly jeho ulicemi. Životy našich předků čas rychle odnesl, ale nedokázal odvát jejich práci a umění. Zůstaly s námi jako nejdražší dědictví.
Bude pro mne velmi těžké vybrat jen několik zastavení. Mé město je krásné, a kdybych měla napsat o všech místech, jež ke mně promlouvají – ať již historicky, umělecky nebo silným emočním nábojem – vznikla by další kniha. Vydejme se tedy jen na krátkou procházku. Bude mi ctí!

(……) 

„Kamaráde, kde jen ta naše ovečka může být? Je tak malá a bezbranná! Večer jsem ji musel přehlédnout při zahánění stáda do ohrady,“ vyčítal si Filip nešťastně. Už přes tři hodiny Sněhulku hledají a brzy přijde noc. Na nebi se začaly rozsvěcet mihotavé hvězdy, které zářily jako vzdálené majáčky. Srpek měsíce se vynořil z tmavých mraků a vzal na sebe podobu tajemné stříbrné plachetnice. Kolem bylo posvátné ticho. Mateřídouška voněla tak sladce… Filipovi se zachtělo lehnout si do trávy a v její vůni zapomenout na všechna trápení. Vzhlédl vzhůru.
     „Jonáši, podívej, vidíš to krásné světlo? Nikdy jsem nic takového neviděl!“ zvolal užasle. Filipovi se zdálo, že mu z té nádhery oslepnou oči, přesto je z oblohy nemohl odtrhnout. Jonáš se k němu ustrašeně přitiskl.
     „Ničeho se neboj,“ uklidňoval ho Filip, ale sám cítil, že se děje něco zvláštního a zázračného. Zvedl lucernu, přehodil přes ramena mošnu a v ruce pevně stiskl hůl. Vykročili do světla, které se rozlévalo všude kolem.

(……)

Společně vstoupili do klenuté chodby a svatý Petr otevřel mohutné dubové dveře. Pokoj byl ohromný, zdálo se, že nemá konce, a celý, od podlahy až ke stropu, zarovnaný krabicemi různých velikostí. Všechny byly pečlivě zabalené a převázané modrou stuhou. Pan Novák se zmateně rozhlížel a ničemu nerozuměl.
     „Tak se do toho pusť, Josefe,“ pobídl ho svatý Petr, „to všechno tu bylo připravené pro tebe!“
     „Bylo připravené pro mě?“ zablekotal pan Novák a nejistě se přiblížil k prvnímu balíčku. Když roztrhl hedvábný obal, staženou tvář zalil blažený úsměv.
     „Rybářský prut AirCurve,“ zvolal a hlas se mu překvapením zadrhl. „Petře, vždyť to je Greys prut s nanokompozitní materiálovou technologií, prostě špička! Toužil jsem po něm celý život, ale nikdy jsem si ho nedopřál… Ve farnosti byla zapotřebí každá ruka a peněz taky nebylo nazbyt! Teď si to konečně vynahradím! Máte tu rybníky s kapry?“

(……)

Můj otec, rýnský falckrabě Rudolf II., Ti předal věno, které obnášelo šest tisíc hřiven stříbra. Má další budoucnost byla zpečetěna zástavou pěti hornofalckých měst – Harsteinu, Auerbachu, Veldenu, Plechu a Neidsteinu. Maminka, Anna Korutanská Tyrolská, zpřetrhala mé dívčí sny o lásce strohým sdělením krátce před svatbou.
     „Nečekej, že si tě Karel bere z okouzlení! Ano, jsi krásná a vzdělaná, ale sňatek s tebou znamená pro Karla pouze konečné potvrzení jeho mocenských ambicí vládce svaté říše římské. Svou první ženu, Blanku z Valois, jež zemřela letos v srpnu, hluboce miloval. Od tebe se očekává poslušnost, a především narození dědice trůnu!“
     „Aničko,“ přidal se mírným hlasem otec, „Karel již pomýšlel na Isabel, dceru anglického krále Eduarda III. Na poslední chvíli však couvl. Díky sňatku s tebou si zajistí zmírnění napjatých vztahů s falckou větví rodu Wittelsbachů. Vím to, ale přes mnohá nedorozumění je to muž, kterého si vážím.“

(……)
Zastavení dvanácté 
sousoší Labe s Orlicí, Jiráskovy sady

V Jiráskových sadech, nedaleko soutoku Labe a Orlice, je v sousoší Soutok Labe s Orlicí ukryto tolik lásky, že je možné pocítit až reálně, co pro lidský život znamená. O kolik jej přesahuje, jak je nesmrtelná a bolestně krásná. Zastavme se zde v pokoře a úctě.
     Bronzovou alegorii mileneckého páru dokončil sochař Josef Václav Škoda roku 1934. Na klíně sedícího jinocha – Labe – usíná dívka – Orlice. Něžně modelovaná těla se dotýkají, přesto však v jejich blízkosti vnímám především spojení vnitřní… harmonii souladu, v němž není zapotřebí mnoha slov. Spojení, kdy není zapotřebí slova žádného.
     Dlouhé štíhlé postavy milenců a jemné gesto ruky Labe vyjadřují dlouhou cestu vod až k Hradci. Partnerské odevzdání a napjaté prsty nohou symbolizují hlubokou lásku a splynutí obou v jedno. Tak je tomu i u řeky Labe a Orlice, z jejichž objetí vychází vítězné Labe a odnáší s sebou vše dočasné…