Život nás nechrání před nejrůznějšími křižovatkami. Někdy si můžeme dovolit chvíli postát a zamyslet se, jindy rozcestím proběhneme bez rozmýšlení, co nejrychleji.

Na svých cestách se stále víc pozastavuji. Můj vlak mi mnohokrát zmizel před očima… Teprve v ten okamžik přede mnou vyvstala slova, která jsem dlužila… i ticho, které jsem naopak slovy zasypala. Zvykám si na osiřelá nádraží a rozpustilý vítr, jenž se tu vesele prohání. Čekávám trpělivě na další spojení a věřím, že protentokrát nastoupím do svého vlaku včas. Se všemi svými slovy a osamělým tichem si spokojeně sedneme do staré záplatované sedačky k oknu. Bude trochu zamlžené, ale svou krajinu rozpoznám. Moc bych si přála, aby má trať vedla rozkvetlými loukami v Jestřebích horách. Kousek před Malými Svatoňovicemi vyhlédnu ven. Na pešunku pokvetou stromy Jaroslava Seiferta a já uvěřím, že přišlo jaro.

 * * *

Moudré psychologické příručky hovoří o úzkosti, jež nám přivozuje četnost možností volby. Když přešlapuji na některé z životních křižovatek, zamířím k malému venkovskému nádraží. Posadím se na jednu z laviček a vzpomenu svůj vlak. Má malé zpoždění, ale vím, že jednou přijede. Nastoupím a pojedu dál, než jen dokážu tušit.