Ráda se podívám na dobrou detektivku. Když v mém zšeřelém pokoji sleduji, jak se vrah na obrazovce pomalu přibližuje k nic netušící oběti, přitáhnu si kolena až k bradě a ještě víc se zachumlám do kárované deky. Tuším, co bude následovat a je mi úzko za člověka, jenž nic netuší. Bývá v příjemném naladění, autor scénáře mu povětšinou dopřeje pár hezkých chvil před tím, než přijde nečekaný zásah. Mívám chuť vyskočit z křesla a do děje zasáhnout. Stahuje mě smyčka napětí, uvědomuji si plíživou neodvratitelnost příběhu, přesto však prožívám bezmoc a tichý vztek. Nemůžu dělat vůbec nic.

V životě přicházejí chvíle, které nás sevřou. Býváme na tom podobně, jako důvěřivý filmový hrdina. Do našeho života přiletí kámen. Zčeří a rozkolísá naše dny. Vezme nám jistotu, z níž jsme doposud dláždili všechna svá rána. Kolem napadá ticho, jemuž nerozumíme.

 * * *

Nevím, co s bezmocí. Když osud zasáhne milovaného člověka, cítím ji dvojnásob. Život ze mě postupně osekal pokoru. Vzdoruju. K pochopení vede klikatá cesta, často bez cíle a vysvětlení. Sevřu pěsti a vydám se po ní.