Když se dívám na zvon Augustin z Bílé věže v Hradci Králové, jeho srdce spoutané lany ke mně promlouvá podobně jako životy všech, kteří nesměli a nemohli… a přece byl jejich život víc, než výmluvným Znamením.

Podobná lana v sobě ohmatávám i já. Myslím, že je v sobě nosíme všichni, bez výjimky. Někdy tlačí víc, někdy méně. A mnohdy přichází čas, kdy se nám zařezávají až do krve. K jejich uvolnění nám schází síla, odvaha, odhodlání. Také další ruce, nejlépe milující a láskyplné. Sníme o tónu, jímž bychom mohli znít a představujeme si jeho zvuk, výšku a barvu. Ale naše srdce zůstává tiché a svázané. Mlčí.

Občas naše srdce sváží násilně. Sváže je okolnost, doba, nečekaný okamžik, nemoc, stigma, handicap. Taková srdce zvoní, zvoní všemi akordy, přestože zůstávají pro vnější svět zdánlivě němá.

 * * *
Když jsem před časem chvíli postála u spoutaného srdce Augustina, pocítila jsem ostych. Nevím, zda dokážu uvolnit sevření svých lan. Přesto se o to pokusím. Možná je to marnost. Ale co je život? Chci věřit, že nápěv, kterému je potřeba dověřit. Prosím, držte mi palce :-)