Moc se mi líbila slova básníka a literárního kritika Petra Hrušky (z textu poutních novin Provodov; rok 2014; k nimž jsem se dostala díky J. E. Fričovi) –

 „… jen tak bezohledně píšu, jsa rozjitřován vším možným. V posledních dnech asi ponejvíce těmi stromy, které sem teď v dubnu vtrhly se svými nepokojnými těly z listí. Včera jsem viděl javor, který větví naléhal na zeď – bylo v tom tolik života jako v celém kolem projíždějícím autobusu…“ 

Ano, i já vnímám nepokojná těla stromů, v nichž je najednou tak patrný nový život, pulzace jara, která mnou lomcuje a nenechává mě dohnít v donedávném zimním obluzení, v němž se tak konejšivě pozapomínalo… Ač se nám den prodlužuje, přesto mi právě nyní horečně protéká mezi prsty a já ho sotva zahlédám… Slunce nabývá na síle a ve mně bývá pramálo odvahy k novému rašení. A stromy za mým oknem naléhají.

 * * *

Nemám ráda, pokud cokoliv musím. Ale cožpak lze odolat naléhání stromů? Aniž bych chtěla, přitahují mne svou energií a dotýkají se mých vlastních kořenů. Přeběhnu po nich a vydám se do jara. Třináctého v pátek je den vhodný ke startu :-)