Blažený sobotní čas má pro mne především příchuť dospaných rán. Vůně ranní kávy mne přenese do poklidné deváté – desáté hodiny dopoledne a já věru nemám žádný pocit provinilosti. Vždyť se přede mnou rozkládá den, který mohu natáhnout do libovolnosti. Pomalý rozjezd mne vrací k sobě samé, dlužím si to za celý pracovní týden, kdy všechno, co bych chtěla, musí ustoupit tomu, co musím.

Nasáklé povinnosti se ze mne pomalu odpařují a já postupně přivykám slastnému vědomí, že záleží jenom na mně, jak si svůj čas uspořádám. Lahodně přemítám kdy, jak, a co začít.

Jak ráda dávám sobotní čas svým milovaným! Soboty, v nichž si zbývám sama, voní šeříkovým smutkem, ale rozpomínají mé touhy a zasypané sny. Učím se je rozplétat a vnímat jejich zapomenutou krásu. Zůstanu jim věrná.

* * *

Je vzácné mít svůj čas v dlaních. A je důležité naučit se ukousnout si z něho notný díl i pro sebe.