Zvláštní znamení – Blog

Až se jednou zeptá čas neotočím se... Půjdu najisto vždyť světla mě doprovodí...

...

Koníčku postůj posečkej malou chvíli...

...

Obléknu si modré šaty... Dojdu až k Vltavě.

V patách mi bude jen můj modrý stín.

Modrá voda řeky nás obejme...

...

Den odchází a zbývá jen iluze světla...
Tančím... tančím až do bezdechu...

...

Náhle nemusím nic, a mohu i všechno. 

Chvíli mi trvá, než se najdu :-)

S ostychem se otevírám a čtu ve svých stínech, jako slepec ohmatávám všechny své barvy. Není to lehké čtení...

...

Ať chceme nebo ne vracíme se... Ať chceme nebo ne
něco v nás pláče...

A kříž na Vltavě tančí...

...

Máte to těžký? Kupte si batoh! 

Setmělo se a ve městě rozsvítili lampy. Lze se zbavit tísně? Nevím.

Věrně mě doprovází a drží za ruku...pevně, přepevně... 

...

Nepočítala jsem schody, které mě k němu dovedou. Napadají mě otázky, na které se pokouším najít odpovědi.

...

„Óm mani padmé húm, óm mani padmé húm…“

...

Opři se o mě, můj Pane...

...

 Jdu s tebou / krok s krokem vážu / stužkou našich rán / i křehkých stínů...

...

Pěšinou bílou z oblázků, z protěží… kapky se skutálí na suchou zem

...

„Matematika je především krásná. Naprosto dokonalá v tom smyslu, že její výsledky jsou zcela přesně formulovány a zcela exaktně dokazovány.“

...

 

Je vzácné mít svůj čas v dlaních. A je důležité naučit se ukousnout si z něho notný díl i pro sebe.

...

Blanko, jsi skvělá, máme Tě rádi a těšíme se na další vystoupení.

Všichni Tvoji milovaní umělci ze Slunovratu.

Děkujeme!!!

...

V životě přicházejí chvíle, které nás sevřou. Do našeho života přiletí kámen. Zčeří a rozkolísá naše dny. Vezme nám jistotu, z níž jsme doposud dláždili všechna svá rána. Kolem napadá ticho, jemuž nerozumíme.

...

Život nás nechrání před nejrůznějšími křižovatkami. Někdy si můžeme dovolit chvíli postát a zamyslet se, jindy rozcestím proběhneme bez rozmýšlení, co nejrychleji.

...

 

Ano, i já vnímám nepokojná těla stromů, v nichž je najednou tak patrný nový život, pulzace jara, která mnou lomcuje a nenechává mě dohnít v donedávném zimním obluzení, v němž se tak konejšivě pozapomínalo… Ač se nám den prodlužuje, přesto mi právě nyní horečně protéká mezi prsty a já ho sotva zahlédám…

...

 

Když se dívám na zvon Augustin z Bílé věže v Hradci Králové, jeho srdce spoutané lany ke mně promlouvá podobně jako životy všech, kteří nesměli a nemohli… a přece byl jejich život víc, než výmluvným Znamením.

...
Blanka
Blankablanka@zvlastniznameni.cz